Články z blogu
Má vůbec význam spořit na stáří?
22.01.2013

Tato otázka je nesmyslná jen zdánlivě. Přitom je rozhodující, kdo vůbec spořit může a kolik je schopen naspořit.

V principu existují tři skupiny lidí v produktivním věku: Ti, kteří vydělávají nejméně, ti, co vydělávají nejvíce, a pak občané mezi těmito dvěma póly.

Lidé s nejnižšími příjmy, v řadě případů na sociálních dávkách, mají jiné starosti. Jde o to přežít od výplaty k výplatě. Nedostatek peněz v mnoha případech dorovnávají půjčkami od nebankovních institucí a dostávají se do dluhové pasti. I když používají třeba stavební spoření, mnohdy musí i tyto peníze, vlivem tíživé životní situace, se ztrátou a předčasně vybírat. Očekávat od nich strategii spoření na důchod je sotva možné.

Další skupinou jsou občané s vysokými příjmy. Těm peníze prostě přebývají. Hledají proto příležitosti, jak nashromážděné prostředky alespoň uchránit před inflací. To jsou oni skuteční investoři, kteří zkoumají nejvýhodnější možnosti na trhu. Pokud je to spoření na důchod, investují část prostředků i sem. Ale jistě to není priorita.

Zbývá tedy skupina obyvatel se středními příjmy. Ovšem ti na tom nejsou finančně zrovna nejlépe. Řada z nich podlehla touze po vlastním bydlení a desítky let musí splácet hypotéky. Přibližně v důchodovém věku se sice hypotéky zbaví, ovšem neuvědomují si, že je čeká nákladná renovace bydlení. Do toho dorůstají děti, jejichž studium stojí rovněž nemalé peníze. A stále jsou ohrožování ztrátou zdraví a zaměstnání. Nicméně se většinou snaží alespoň něco na stáří uspořit, i když si mnohdy neuvědomují, jak malá částka to bude.

Navíc lidé chtějí žít i předtím, než dosáhnou důchodového věku. Musí tedy alespoň krátkodobě spořit na dovolenou, vybavení domácnosti a něco málo i na rezervu nutnou při změnách životní situace. Jaká částka ještě zbývá na stáří, je otázkou.

V zahraničí je nejrozšířenějším produktem pro zabezpečení ve stáří životní pojištění. Životní pojišťovna nemůže smlouvy jednostranně měnit, a tak má člověk jasnou představu, kdy a kolik peněz dostane. Navíc má pokryto i částečné řešení krizových situací (například invaliditu) a pojištění může použít i k zajištění svých závazků (například hypoték).

Tak to ještě donedávna bylo. Proč tedy občané v sousední Spolkové republice Německo životní pojištění a důchodové spoření houfně opouštějí? Inu proto, že v nových smlouvách již úrokový výnos mezi 3 až 4 % žádná finanční instituce nezajistí. Ostatně zdrojem výnosů byly z velké části státní dluhopisy. Nebudou-li mít státy dluhy, nebude z čeho výnosy financovat. U jiných finančních produktů se zhusta jedná o hru s nulovým součtem. Co jeden vydělá, druhý prodělá.

Výnosy spořících produktů se v takových zemích, jako je Německo, dostávají pod úroveň inflace. A tak lidé opět stále více spoléhají na státní důchodový systém. A jak tomu bude u nás? Těžko říci. I zde roste inflace, politici zvyšují daně a vytváří dlouhodobě zcela nestabilní a neodhadnutelný systém. Slyšel již někdo, co by stalo, kdyby státy neměly dluhy?

Je to těžké. Česká republika sama zcela jistě nezvrátí obecné světové trendy. Takže jak dál?

Autor: Ing. Jaroslav Schulz